Baron Hildprandt ze zralých meruněk 0,05 l

Historie rodu Hildprandtů

Svobodní pánové Hildprandtové z Ottenhausen

Per Angusta, Ad Augusta – Přes překážky ke slávě – tak zní motto šlechtické rodiny, která nalezla na Blatné svůj domov. Svobodní pánové z Hildprandtu, tyrolská šlechta původně pocházející z hornorakouské obce Ottenhausen, získali šlechtictví roku 1530 od císaře Karla V. a v roce 1579 byli přijati mezi říšskou šlechtu. V roce 1629 se stali českými šlechtici a posléze byli povýšeni na svobodné pány. Jan Reinhard, se stal za Rudolfa II. císařským radou a vykonával jakousi supervizi v účtárně České koruny.

V roce 1798 získala tato rodina blatenské panství a první z Hildprandtů, kteří se zde usadili v roce 1799 byl baron Václav Karel (Wenzel Karl) Hildprandt se svojí manželkou Marií Annou McMurrough Cavanagh z Ballyane. Jeho nejstarší syn významně zvelebil blatenský zámek, dal postavit zděný most, zbudoval ovčírny, jízdárnu a v oboře zřídil anglický park a umělé jezero. Vychovatelem dalšího z pokračovatelů rodu, Ferdinanda, byl známý vědec Jan Evangelista Purkyně. V roce 1845 se po Ferdinandově smrti stal pánem na blatenském panství Robert, jehož matkou a manželkou Ferdinanda byla Karolina, rozená Nostitzová. Také Robert se veřejně angažoval, stal se zemským poslancem (Landtag) a doživotním členem panské sněmovny.

Když v roce 1884 zemřel, stal se dědicem rodu jeho syn Ferdinand, který se oženil s Josefinou, hraběnkou Thunovou. Zasloužil se o postavení školy v Blatné a o zřízení železnice Strakonice - Blatná - Březnice, což zásadně ovlivnilo život Blatné a jejího okolí. Za první světové války byl starostou Blatné. Jeho syn Bedřich (Friedrich) “Fido” se v roce 1936 oženil s dcerou tehdejšího československého velvyslance ve Spojených státech, s Cornelií “Nellou” Veverkovou. Po komunistickém převratu byl majetek Hildprandtů zkonfiskován, a přestože dostala rodina příslib, že může na zámku doživotně pobývat, byla v roce 1952 násilně vystěhována. Podle tehdejšího rozhodnutí nesměli žít blíž než jedenáct kilometrů od Blatné. Manželé Hildprandtovi a jejich dvě dcery (čtrnáctiletá Josefína a pětiletá Jana) se usadili v Rojících; Fído pracoval v Písku v elektrárně a Nella vyučovala cizí jazyky.

Když v roce 1959 navštívil Československo etiopský císař Haile Selasie I., vyžádal si na prezidentu Novotném legální vystěhování Hildprandtů do Etiopie. Císař znal z dřívějších diplomatických jednání otce paní Cornelie dr. Ferdinanda Veverku, kterému byl také po roce 1948 zkonfiskován zámek Dolní Lukavice a který poté, co emigroval do Etiopie, upozornil panovníka na osud své dcery a její rodiny. V Addis Abebě byl Bedřichu Hildprandtovi svěřen dozor nad císařským hřebčínem a Nella pracovala jako tlumočnice u tamějšího sídla OSN. Po komunistickém převratu a pádu císaře, přesídlili Fido a Nella v roce 1975 na Baleáry, a později do Gautingu u Mnichova, kde v roce 1981 Fido zemřel.

V roce 1992 se Nella vrátila na Blatnou s dcerou Janou a jejím manželem, řeckým architektem Spyridon Germenis. Nejprve bydlela rodina v zámku, ale posléze se přestěhovala do zrekonstruovaného empírového domku v zámeckém parku, kde kdysi žil bratr manžela paní Cornelie, baron Jindřich Hildprandt, který byl významným sochařem. 

Po smrti Nelly a Spyridona v roce 2014 přešel zámek do vlastnictví Stephanose Germenis-Hildprandt, který jej v současné době spravuje. Jana se i nadále aktivně zapojuje do každodenních činností spojených s vedením zámku.