Laphroaig

Předpokládá se, že umění destilace na ostrově Islay, který se nachází na samém okraji mapy skotské whisky, poprvé přinesli irští mniši. Díky své izolovanosti mohlo umění ostrovanů ve výrobě whisky vzkvétat navzdory ilegálnosti jejich počínání i aktivitě daňových úředníků – ruka zákona zde zkrátka byla příliš krátká. Nakonec se zákony uvolnily a různí výrobci založili legální palírny. Mezi nimi i dvojice farmářů Donald a Alexander Johnstonovi, kteří v roce 1815 založili svou palírnu na jižním pobřeží ostrova. Laphroaig, nazvaná tak podle svého umístění "široká kotlina u zálivu". V rodinných rukou palírna zůstala dalších 139 let.

   #ShowMore# 

Dobytek nebo whisky?

Pro chov skotu je třeba pěstovat krmný ječmen na dlouhé zimní měsíce. A co uděláte s přebytečným ječmenem? Pokud jste Angličané, kvasíte pivo. Ale Skotům z ostrova Islay zbývá jediné: destilovat whisky. V roce 1815 se po Islay rozneslo, že whisky vyráběná v Laphroaigu je obzvlášť dobrá - jejich zdroj vody je velmi měkký, rašelinový a postrádá minerály. Brzy se ukázalo, že je opravdu výhodnější destilovat whisky než chovat dobytek, a v tomto roce se "oficiálně" zrodila whisky Laphroaig.

Historie destilerie

Donald nabídl svému bratrovi Alexandrovi 350 liber za jeho podíl na značce Laphroaig. Alexander souhlasil a později emigroval do Austrálie, kde se dožil vysokého věku a zemřel v roce 1881. Donald bohužel žil jen do roku 1847. Tradovalo se, že zemřel po pádu do kádě s částečně vyrobenou skotskou whisky. Donaldovým jediným dědicem byl jeho syn Dugald. V pouhých 11 letech byl však příliš mladý na to, aby převzal palírnu, a tak se o ni staral jeho strýc John Johnston a místní farmář Peter McIntyre. V roce 1857 však už byl Dugald Johnston dost starý na to, aby se sám ujal vedení destilérie. Pomáhal mu jeho bratranec Alexander Johnston. Společně vedli společnost až do Dugaldovy smrti 6. ledna 1877.

Obliba whisky Laphroaig strmě roste

Prosperita palírny Laphroaig nadále rostla a byly postaveny nové budovy. Jak už to však na konci devatenáctého století bývalo, většina islayského sladu se zpracovávala do směsí a ani v případě Laphroaig tomu nebylo jinak. Její kouřovou, rašelinovou chuť si výrobci whisky velmi cenili. Obzvláště po ní toužili sousedé Laphroaigu, společnost Lagavulin, kterou vlastnila firma Mackie & Co., která obchodovala s destiláty a míchanými whisky. Mackie odebírali lví podíl produkce Laphroaig pro míchání s obilnou whisky. Dugalda to vždy trápilo, protože to omezovalo možnost prodávat svou vlastní jednosladovou whisky na širším trhu. S tím, jak si Laphroaig získával stále větší renomé jako jednosladová whisky, se však tento problém začal řešit.

Whisky Laphroig dobývá zámoří

Sláva palírny Laphroaig jako jedinečné whisky se dále šířila. V roce 1887 napsal přední whisky novinář té doby Alfred Bernard: "Whisky vyráběná v Laphroaig má výjimečný charakter. Palírně velmi napomáhají okolnosti, které nelze vysvětlit... do značné míry je ovlivňují náhody spojené s lokalitou, vodou a polohou." Obliba whisky Laphroaig se začala šířit i daleko za hranice. Mezi prvními, kdo si oblíbili její plnou chuť, hustý rašelinový kouř a olejnatý charakter, byli Skandinávci – což asi není překvapivé, protože patřili k prvním osadníkům ostrova Islay. Vývoz se rozšířil do Latinské Ameriky, Evropy a Kanady. Dokonce i prohibiční Amerika se stala terčem zájmu – podařilo se přesvědčit americké celní a daňové úřady, že štiplavá vůně whisky připomínající mořské řasy nebo jód je důkazem léčivých vlastností Laphroaigu. Podle některých vyprávění celníci vyhověli až po "jednom nebo dvou doušcích", které se opravdu výrazně lišili od amerického bourbonu, a whisky Laphroaig se do Ameriky začala legálně vyvážet.

Nejlepší whisky na světě

Každý milovník whisky Laphroaig pozná jejího nejslavnějšího patrona podle výrazného erbu, který je umístěn na každé láhvi. V roce 1994 navštívil Laphroaig poprvé král Karel III. a předal palírně královské povolení. Kromě toho, že se nachází na každé láhvi, je královský erb vyrytý také na 200 let starých zdech původních budov. Král Karel III. se podepsal do návštěvní knihy a promluvil s tehdejším ředitelem palírny Iainem Hendersonem, s nímž se nakonec rozloučil slovy: "Doufám, že budete i nadále používat tradiční metody. Myslím, že vyrábíte nejlepší whisky na světě."